Znovuobjevené kouzlo empatie

02.09.2018

Život přináší různé situace. Některé veselé, jiné smutné, některé jsou prostě zvláštní. Tohle je jedna z těch zvláštních.

Seděl jsem si v poklidu ve své kanceláři a seznam úkolů se mi poměrně rychle tenčil. Do schůzky s kamarádkou zbývala ještě nějaká ta půlhodina, a tak jsem se rozhodl věnovat ji četbě knihy Nenásilná komunikace. Čekala na mne kapitola Síla empatie. To znělo slibně. Pročetl jsem však sotva čtyři strany, když jsem uviděl Kláru ve dveřích. Na první pohled jsem poznal, že se něco děje. To poslední dobou u Klárky není ovšem žádná novinka. Řekněme, že už nějaký ten pátek neprožívá zrovna klidné období. Ve tváři jsem jí však četl něco, co neznám.

Sedli jsme na oběd a povídali si klasické historky ze života, přičemž celou dobu bylo patrné jisté napětí, které jsem sice cítil, ale nechtěl být ten, kdo "do toho píchne". V konverzaci jsme se dostali k mému silnému zážitku z tréninkové skupiny nenásilné komunikace, kde s námi často pobývá i jedno dítko. Najednou mě Klára přerušila a říká mi: "No, když jsme u toho, já asi taky budu mít takové dítko." Napětí okamžitě ustoupilo a Klára se upřímně rozplakala. Byl jsem ohromně překvapený a v první chvíli jsem nevěděl, jak reagovat. Poté jsem si vzpomněl na kapitolku čerstvě rozečtenou, kde na jednom místě stálo: "Empatie často znamená nic nedělat, jen naslouchat." Tak jsem se rozhodl ji prostě beze slov obejmout. Doslova jsem cítil, kolik toho v tom objetí bylo řečeno. Po chvíli ticha jsem se osmělil a řekl: "Teď si asi strašně zahlcená, což je dost na prd, protože už i tak toho máš dost a tohle ti na klidu asi moc nepřidá." "No to teda...", zněla stále ještě uplakaná odpověď. Opět zavládlo ticho. Najednou ho Klára přerušila: "Já už na to fakt nemám nervy. Však víš, jak to všechno je a teď ještě tohle." S upřímnou účastí jsem zase prostě přikývl a mlčel. Po další chvilce ticha se Klára rozpovídala o celé situaci a společně s proudem slov z ní proudila také pozitivnější energie.

Celou dobu jsem se v konverzaci zaměřoval pouze na to, co asi Klárka cítí a co by v tuto chvíli mohla potřebovat. Hodně jsem se naopak snažil nestočit téma k tomu, co by teď měla, nebo mohla dělat. Odměnou za to mi byla otevřená konverzace bez obalu a zastírání. Konverzace plná emocí. Po asi půlhodině strávené v restauraci jsme téma přirozeně opustili a v dalším hovoru se k němu vraceli právě už jen v rovině "technických", "racionálních" řešení. Když jsme se rozcházeli, Klárka se na mě usmála a řekla, že mi dá vědět co a jak dál. Šel jsem domů s pocitem tepla u srdce. Měl jsem dojem, že ten den jsem skutečně poznal Sílu empatie - nejprve teoreticky, pak i prakticky.

Přesně proto mne nadchla nenásilná komunikace, přesně proto se v ní snažím zdokonalovat. Umožňuje mi totiž plněji prožívat svůj život a snad i obohacovat život lidí, na kterých mi záleží. Řeknu vám na rovinu, stojí to za to.

Život přináší různé situace. Některé veselé, jiné smutné, některé jsou prostě zvláštní. Tohle je jedna z těch veselejších. 

Text tohoto dosud nepublikovaného příspěvku jsem našel na svém flash disku, když jsem si pročítal starší materiály. Soubor byl datován k 9. 10. 2013. Kouzlo tohoto momentu na mne znovu dýchlo, když jsem jej četl. Po pěti letech vidím spoustu věcí z jiných perspektiv, na síle empatie a mém obdivu k její kvalitě se ale nezměnilo vůbec nic.

Petr Sucháček