Co mne naučil můj bratr: Slyšet za slova

24.01.2018

Můj bratr Jirka je od narození na vozíku. Z toho důvodu má méně možností jak být nezávislý a ovlivňovat svět kolem sebe než lidé bez fyzických omezení. Komunikace je tak pro něj zásadní. Má skvělý smysl pro slovní humor. Potíž je, že Jirka neumí mluvit, tedy neumí formulovat a artikulovat běžným způsobem. Vyvinul svůj jazyk, který se cizím uším může jevit jako neartikulované zvuky. A lidé často mají pocit, že když druhým nerozumí, nerozumí ani oni jim, tudíž se mne pak v jeho přítomnosti ptají v lepším případě "jak se mu to stalo", v horším říkají "chudáček" či " jak to mají rodiče s ním těžké". To se v duchu ušklíbám, protože chci, aby ho lidi brali jako sobě rovného. Nahlas říkávám: "Zeptejte se jeho, on rozumí, budu překládat." Je toho mnoho, co mne Jirka naučil a co mi dává, dnes se chci soustředit na to, co mne naučil o komunikaci. První poučení již zaznělo: I když máte pocit, že vám lidé nerozumí nebo vy nerozumíte jim, mluvte s nimi.

Mnoho času strávíme pátráním po porozumění slovům a heslům, která Jirka říká. "Stalo se to včera, dnes, nebo se to teprve stane?" "Myslíš tím to a to?" "Modré - jako předpověď počasí, anebo vysílačka?" Tuhle například říkal hesla: "Kdy-hlava?" Chtěl vědět, kdy mne napadlo za ním kvůli něčemu přijít. Nápad přece musí napadnout hlavu, že jo. Tentokrát to netrvalo dlouho, než jsem to odhalila. Ale často ztrácím trpělivost a zvyšuju hlas. Jenže to nepomáhá ani jemu, ani mně. Vycítí, když jsem nervózní, a přestane mluvit, nebo ztrácí trpělivost on, když zjistí, že jen naprázdno střílím slova, která se mi zdá slyšet v tom, co mi říká. Snažím se to překonat nebo volám o pomoc mamku či svého muže. Když přijdeme na to, co chce říct, je to většinou velká radost a úleva pro všechny, že jsme si porozuměli. A musí to být velmi zajímavé zvenku, jak jsem pochopila z reakcí okolí. Jirka vydá pár zvuků a já přeložím do dlouhého souvětí, co má na mysli. Roli hraje znalost kontextu, jeho způsobů uvažování a doptávání se. Mnohdy je to však jen první meta.

Chci tě zas rozzářit

Často se stává, že věc, které jsem už porozuměla, do (mého) zblbnutí opakuje. Říkám ano ano rozumím, a přesto mu to nestačí. Možná to znáte: opravdu můžeme věřit tvrzení, že nám druhý rozumí? Když si to uvědomím, měním strategii a opakuji sdělení, které Jirka řekl. Je o něco spokojenější, ale to samé řekne v tu chvíli ještě pětkrát. A za hodinu někdy zas. Nejhorší je, když začnu pátrat po novém sdělení, abych po chvíli zjistila, že ta šifra už byla vyluštěna před hodinou (Jen jsem zapomněla, jak zněla klíčová slova). Tolik energie a času do něčeho čemu jsme už porozuměli? Až nedávno jsem zůstala stát s otevřenou pusou, jak mi něco došlo.

Jirka se ujišťuje, že dám nabíjet jeho elektrický vozík. Hučí tak intenzivně, že je snazší se na to rovnou vrhnout.. A i když mne vidí, jak už to dělám, slyším: "Dáš ho opravdu nabíjet?" To je na palici, ne? Pak se mi rozsvítí. "Je to pro tebe hodně důležité, protože si to nemůžeš udělat sám a závisíš na ostatních a popohánět mne je jediný způsob, jak to můžeš ovlivnit?" Měli jste ho vidět, jak se rozzářil.

Opakování - matka čeho?

Za jeho slovy a jejich významem je ještě esence sdělení. To není vlastní jen jemu, ale i nám, co umíme mluvit artikulovaně. Z nějakého důvodu se rozhodneme říci konkrétní věc daným způsobem - nahlas, potichu, hrubě, příkazem, úpěnlivě. Porozumění tomuto hloubkovému důvodu velmi propojuje komunikační partnery, protože vychází ze základních kvalit, hodnot či potřeb, kterým rozumí všichni lidé. Jirkovi šlo o to mít vliv na věci, které se ho týkají.

Od "rozumím", přes pouhé reflektování sdělení, která říká - na svou obranu chci říct, že "pouhé" nás stojí často mnoho trpělivosti a vynalézavosti - mu začínám v odpověď i vyjadřovat, co si myslím, že je zatím. Je to oboustranně nabíjející, protože se mohu radovat z jeho radosti, když se trefím.

Tuhle se zase ptal, jestli jsme si s mým mužem, s kterým jsou velcí přátelé, hlídali hodinky, abychom pro něj přijeli včas. Ano, hlídali. A podívali jste se na ně? Ano. A kdy jste si vzpomněli, že byste se na ně mohli podívat? A tak podobně. Vzpomněla jsem si na minulou lekci. "Chceš vědět, jestli jsme si uvědomovali, že bez nás se tam nedostaneš, a jestli na tebe myslíme?" Tentokrát se Jirka z plna hrdla rozesmál z radosti nad tím, jak jsem to vystihla.

Myslela jsem si, že teď už to ani nebudu zkoušet jinak. Ale mám cvik hlavně v luštění slov. Při luštění sdělení se tolik soustředím na povrch slov a analýzu významů, že mi uniká hlubší vrstva. A kolikrát to děláte vy? Zapomínám tyhle krásné lekce.  Dobrá zpráva pro všechny je, že s lidmi, kteří mluví naším běžným jazykem, by to mělo být jednodušší. Snažme se porozumět za hranici toho, co lidé říkají. Protože, jako Jirka, volí jen slova, která znají a umí vyslovit. A opakují-li něco stále, nejspíš je za tím pro ně něco hodně důležitého.

Eva Malířová