Nevzdávat se a netlačit

24/04/2014

Běžná zkreslená představa je, že v Nenásilné komunikaci jde o to "být k lidem milý". Možná je to podobné jako zaměňování nenásilí a pasivity. Myslím, že důvodem pro obě zkreslení je, že neznáme vzory chování, které by nebylo ani agresivní, ani pasivní. 

Víme, jaké to je, když se svých přání vzdáme a jaké to je, když je prosadíme bez ohledu na ostatní. Pokud uvažujeme pouze v těchto protikladech, pak se nenásilí může zdát pasivní. Je tedy možné mezi prosazováním a vzdáním se najít rovnováhu?

Větší část tohoto příspěvku je překladem z blogu Miki Kashtan No pushing, no giving up

Od nátlaku k otevřeným přáním

Když jsme zvyklí prosazovat svá přání, dáváme tím všem kolem nás najevo, že na jejich potřebách a touhách nezáleží. V hierarchickém vztahu jde o běžnou situaci. Zaměstnanec buď splní, co po něm šéf chce, nebo ponese následky. Dítě buď vyhoví rodiči, nebo ponese následky. Ten, kdo je výše postavený dostane to, co chce, ale cena, kterou za to platí, je vysoká. Kdykoliv někoho k něčemu donutíme prostě proto, že máme tu moc, ztrácíme přátelství, respekt nebo lásku. V rovnocenném vztahu, například mezi kolegy, kamarády či partnery, vypadá prosazování jako souboj. Když jeden nemá vedoucí pozici, může druhému nadávat, může se naštvat, zcela přestat mluvit nebo nechat odplatu na později. Trest má i v rovnoprávném vztahu mnoho podob, ale výsledek je stejný. Když v druhých podporujeme jejich rozladění nebo strach, přestává jim záležet na nás a kvalita vztahu se ztrácí. Posun od nátlaku k otevřeným přáním tedy spočívá nejen ve změně interakce, ale i ve zřetelném uvědomnění toho, že platíme vysokou cenu, když prosadíme svoje přání bez ohledu na to, že stojí v cestě přáním ostatních lidí. Můžeme prostě přestat mít strach a brát v potaz potřeby ostatních stejně tak jako svoje.

Od poddajnosti k pochopení

Pokud jsme zvyklí vzdávat se svých přání, dáváme tím ostatním najevo, že na našich přáních nezáleží a že nemusí zvažovat důsledky svých činů. Překonat tento zvyk vyžaduje dva kroky.
Prvním krokem je vnímat rozdíl mezi vzdáním se svých přání a pochopením druhého a naučit se, že je možné ostatní chápat aniž bychom se museli cítit nuceni k tomu jejich přání vyplnit. Znamená to začít brát svá přání a touhy vážně, což může pro někoho být taková malá vnitřní transfromace. Pak se nemusíme bát, že se budeme cítit nuceni k splnění přání druhých, když se je pokusíme pochopit. Když máme důvěru ve vlastní schopnost stát si za svými přáními, můžeme začít rozpoznávat, kdy dáváme s upřímnou štědrostí a prostou radostí z dávání a kdy se prostě jen ze zvyku vzdáváme.
Druhým krokem v proměňování zvyku je učit se řici o to, co chceme. Často své přání prostě nevyslovíme, protože máme strach, že by to ostatní považovali za nátlak a sebeprosazování.
Ti, kteří jsou zvyklí se prosazovat, se mohou naučit se uvolnit a nedržet se svého za každou cenu. Ti, pro které je těžké přání vyslovit, se zase mohou naučit přijmout plně vlastní sílu a hodnotu a brát vážně krásu svých přání.
Nakonec se můžeme učit brát vážně přání a potřeby všech zúčastněných.

Až potud je text překladem z blogu Miki Kashtan No pushing, no giving up, který na obecné úrovni dobře ukazuje směřování praxe Nenásilné komunikace. Jak by mohla vypadat reálná konverzace rozvedeme v některých jiných příspěvcích.

Chtělo by to příklad?

Blogy, které by ukazovaly, jak by výše zmíněné obecné principy mohly vypadat v reálné konverzaci, jsme ještě nenapsali ani nepřeložili. Tak přidám alespoň jeden, krátký příklad ze života.

"Vyzvedni děti ze školky, já dnes nemůžu..." nebere ohled na mou ženu.

"Hele co děláš dnes odpoledne? Aha... (smutně) Tak já teda do té školky zajdu..." je nejspíše vzdáním se, tedy vlastně nebere ohled na moje potřeby a přání. Jak by tedy mohla vypadat pozvánka k dialogu?

"Mám dilema: vím, že mám dnes vyzvedávat já a zároveň se mi objevila příležitost, kterou bych rád využil. Mohli bychom zkusit najít jiné řešení, se kterým bychom byli oba spokojeni?" Pozvánka k dialogu je vlastně vytvořením prostoru, ve kterém bereme ohled na oba - na sebe i na toho druhého. 

Ondráš Přibyla