Jak si na nových dokladech zajistit usměvavé fotky

16/11/2013


Zdálo by se, že emoce přicházejí a odcházejí na nás nezávisle. Přesto na své prožívání máme vliv, záleží, kam nasměrujeme pozornost. To se zdá ve chvíli naštvání těžké. Petr Sucháček to dokázal, uvědomil si svůj pocit a transformoval energii vzteku do akce a práce. Čtení pro každodenní možnost tréninku sebeempatie. 

Vstávám velmi časně ráno. Práce mi začíná v 6 a je dost daleko od místa mého bydliště. Po vystoupení z auta mám namířeno do pekárny. Koupím si své pletýnky, dám je do batohu a vyrážím na každodenní časně ranní procházku. Dnes jsem nějaký rychlý. Dokonce čekám u vchodu než ho vedoucí odkóduje. Na šatně začínám vybalovat věci z batohu. Ručník, triko, svačina, klíče by byly, už zbývá jen schovat peněženku do pracovních kalhot a jde se na to.

Až do teď by tento popis seděl na většinu rán, která jsem o prázdninách zažil. Bohužel tento den se měly věci jinak. Peněženku jsem totiž v batohu ani nikde jinde nenašel. Mozek se mi rozjel na plné obrátky (bylo 5:40!). Kde by jen mohla být? V obchodě jsem přece platil... Půjčil jsem si tedy kolo a vydal se po svých vlastních stopách. Nic. V obchodě jsem na sebe nechal kontakt, kdyby náhodou. Dojel jsem do práce a byl jsem opravdu naštvaný, protože jsem měl v peněžence veškeré doklady včetně řidičáku, který jsem už v pondělí nutně potřeboval kvůli cestě do zahraničí. Hlavou mi běhaly myšlenky jako: "To se fakt nenajde poctivý nálezce? Všude samej zloděj. Já jsem fakt debil, kam jsem ji jako dal? Ty lidi dneska to je hrůza! Jsem fakt chudák, mám toho tolik na zařizování a teď ještě tohle..."

Po chvíli strávené v šatně jsem se dostal do spirály bezmoci a narůstajícího vzteku. Všiml jsem si toho. Uvědomil jsem si, že mi mé myšlenky vůbec nepomáhají. Naopak. Začal jsem přemýšlet nad tím, co teď v tuto chvíli potřebuji. Mým největším přáním bylo, aby se situace nezhoršila zneužitím občanky či platební karty. Hned jsem zavolal na policii, kde jsem vyřídil zneplatnění občanky a nechal si nadiktovat číslo do banky a na obecní úřad. Energii svého silného pocitu jsem proměnil v akci a bylo mi o něco lépe. Stále jsem se však necítil dobře. Hněv opadl, ale zůstával jsem skleslý. Přemýšlel jsem o tom, jak vyřeším svoji zahraniční cestu bez řidičáku a techničáku. Nevymyslel jsem nic, a uvědomil jsem si, že tady na šatně v práci ani nic nevymyslím. Nevěděl jsem přesně, co by mi teď pomohlo. Zato jsem věděl určitě, co by mi určitě nepomohlo: lítost. Proto jsem z šatny přešel na dílnu a všem řekl, co se mi stalo. Také jsem ve zkratce vysvětlil, že díky tomu nejsem zcela ve své kůži a že bych byl rád, aby to pro dnešek akceptovali. Všichni souhlasně pokývali hlavou a rozešli se ke své práci. Já taky. Soustředil jsem se na svůj výkon a zlepšovala se mi nálada. V půlce směny už jsem se opět usmíval a vesele klábosil o tom, jak je super mít všechny doklady nové a jakou radost bude mít maminka, že se zase jednou nechám vyfotit. Měl jsem v tu chvíli velkou radost, že mi "malá" nepříjemnost s peněženkou nezkazila den.

Po práci jsem se s klidem na duši dostavil na policejní oddělení, vyzvedl si zprávu o ztrátě a s úsměvem jsem se druhý den vydal na tour de úřady. Dočasný řidičák sice platí jen pro území České republiky (je psaný jen v češtině), ale po chvíli rozhovoru s úřednicí jsem dostal alespoň německý překlad. A pak, že mají úředníci srdce z kamene! Na fotkách na nových dokladech se nemračím. Nakonec to byla moc hezká dovolená.

Petr Sucháček